Jak se měřil čas před vynálezem hodinek?

Historie slunečních, vodních a přesýpacích hodin

Dnes máme čas neustále na očích – na zápěstí, mobilu, počítači i na mikrovlnné troubě. Ale co bylo dřív, než lidé vynalezli hodinky a mechanické hodiny? Jak se orientovali v čase naši předkové, když ještě neexistovaly tikající stroje? Odpověď hledejme ve slunci, vodě a písku – ve třech prastarých pomocnících, kteří umožnili lidem měřit plynutí dne i noci dávno před průmyslovou revolucí.

Sluneční hodiny: čas podle stínu

Nejstarší a nejpřirozenější způsob měření času vychází ze sledování pohybu slunce po obloze. První sluneční hodiny vznikly už ve starověkém Egyptě a Mezopotámii, a jejich princip byl jednoduchý – vztyčený sloup (gnómon) vrhal stín na označený povrch, kde se podle délky a směru stínu určovala denní doba.

Různé civilizace vytvořily propracované varianty slunečních hodin – od přenosných kapesních verzí až po složité kamenné konstrukce v chrámech. Sluneční hodiny však měly své limity: nefungovaly v noci, za špatného počasí ani v interiéru.

Přesto zůstaly základním prostředkem pro měření času po tisíce let a hrály klíčovou roli například v plánování rituálů, zemědělských činností nebo při stavbě budov orientovaných podle světových stran.

Vodní hodiny: plynulý proud času

Když nebylo možné spolehnout se na slunce, přišla na řadu voda. Vodní hodiny (známé také jako „klepsydra“) se poprvé objevily v Egyptě a Persii, a později se rozšířily i do antického Řecka a Říma.

Fungovaly na principu pomalého přetékání vody z jedné nádoby do druhé – buď kapáním, nebo plynulým proudem. Množství vody, které proteklo za určitý čas, odpovídalo časové jednotce. Některé složitější varianty měly stupnici nebo plovák, který ukazoval čas, jak hladina stoupala nebo klesala.

Vodní hodiny byly spolehlivější než sluneční – fungovaly i v noci nebo za zatažené oblohy – a často se využívaly v chrámech, na trzích nebo v soudních síních, kde měřily délku řečnických projevů. V Asii (např. v Číně nebo Koreji) byly vodní hodiny propracované do neuvěřitelné míry, často poháněly i pohyblivé figurky nebo zvukové signály.

Přesýpací hodiny: čas v písku

Dalším důležitým pomocníkem se staly přesýpací hodiny – jednoduché, ale překvapivě přesné zařízení. Dvě skleněné baňky spojené tenkým hrdlem a naplněné jemným pískem umožňovaly měřit pevně daný časový úsek. Jakmile se písek přesypal z horní části do dolní, čas uplynul.

První dochované zmínky o přesýpacích hodinách pocházejí z raného středověku, ale největší obliby dosáhly v období středověku a renesance – především na lodích. Na moři totiž byly spolehlivější než vodní hodiny, které se při vlnění snadno rozlily.

Přesýpací hodiny se často používaly k měření krátkých časových intervalů – například pro sledování směn, varného času nebo délky modlitby. Dnes jsou spíš symbolickým objektem, ale stále je najdeme v kuchyních nebo při hrách jako vizuální ukazatel času.

Jaké měření času ještě lidé znali?

Kromě těchto tří hlavních metod se čas určoval i pomocí hořícího oleje nebo svíček – podle toho, jak rychle ubývalo palivo. Ve východní Asii se využívaly vonné tyčinky nebo kadidlo, které hořely pravidelně a vyzařovaly vůni i klid. Jiní sledovali přírodu – zpěv ptáků, pohyb hvězd nebo rutinu zvířat.

Až do novověku byl ale čas subjektivní a pružný – řídil se rytmem dne, ročních období a společenských událostí. Teprve s příchodem mechanických hodin a později hodinek se začal čas dělit na minuty a vteřiny a stal se přesnou veličinou.

Dříve, než jsme začali nosit hodinky na zápěstí a nastavovat budíky na mobilu, měřili lidé čas s pomocí přírodních sil – slunečním stínem, kapkami vody nebo zrníčky písku. Tyto způsoby nebyly jen technickým řešením, ale i odrazem kulturního a duchovního vztahu k času. Připomínají nám, že čas není jen číslo na displeji, ale především tok okamžiků, které dávají smysl našemu životu.